11.03.2007
ZEVNĚJŠEK PSA
Pro popis zevnějšku je vhodný určitý postup. Začíná se popisem hlavy, následuje popis krku, šíje, hrdla, kohoutku, hrudníku a prsou, beder, zádi, ocasu, břicha, slabin, následuje popis hrudní končetiny a popis pánevní končetiny. Často užívaným termínem trup se při popisu míní hrudník, hřbet, bedra, záď, břicho, slabiny. Při popisu rozlišujeme části těla (větší - např. hlava) a tělesné krajiny (menší - např. obličejová). Konstituční typy, určované podle stavby těla a zevního vzhledu (habitu): 1. leptosomní (představitel = chrt), 2. mesosomní (= přechod mezi typem leptosomním a pyknickým), 3. pyknický (představitel = svatobernardský pes, buldok, kavkazský ovčák). Formát těla psa závisí na vzájemném poměru výšky těla (měřené v kohoutku) a délky těla (měřené od kloubu ramenního po hrbol kosti sedací). Rozeznává se formát těla čtvercový (kohoutková výška se rovná délce těla) nebo obdélníkový (délka těla je větší než kohoutková výška). Hlava může být dlouhá, krátká, široká, úzká, těžká, lehká, jemná, ušlechtilá, neušlechtilá, hrubá, přiměřená. Čelo může být široké, úzké, dlouhé, krátké, ploché, klenuté, vypouklé, zaoblené, zužující se k očím. Čelní rýha může být mělká, hluboká. Nadočnicové oblouky mohou být výrazné, nevýrazné. Líce mohou být vystouplé, ploché, masité, suché. Nos může být krátký, dlouhý, tupý, zašpičatělý, široký, úzký. Čenich může být černý, hnědý, břidlicově šedý, bezový, masový nebo skvrnitý. Pysky mohou být masité, tenké, převislé, volné, přiléhající, nepřiléhající, silné, slabé, jemné. Nosní hřbet může být rovný, klenutý (klabonos), proláklý. Stop může být výrazný (silně vyznačený), nevýrazný (naznačený), neznatelný. Týlní hrbol může být výrazný, nevýrazný, neznatelný. Ucho (ušní boltec) může být nasazené nízko, středně vysoko, vysoko. Ucho může být vzpřímené, překlopené, zavěšené, dozadu složené, kupírované.
Ucho může být dlouhé, krátké, široké, úzké, malé, střední, velké, tenké, masité, zašpičatělé, zaoblené, měkké, pevné, dobře nebo špatně nesené, nízko nebo vysoko lomené.
Oko může být kulaté, oválné, mandlovité, trojúhelníkovité, šikmo uložené, otevřené, zapadlé, vystouplé. Oko může být tmavé, světlé, hnědé, světle hnědé, jantarové, dravci, rybí. Výraz oka může být klidný, živý, sebevědomý, nejistý, plachý, zlý, zákeřný.
Krk může být dlouhý, krátký, silný, svalnatý, slabý, štíhlý, suchý, klenutý, jelení (prohnutý), vysoko nebo nízko nasazený. Šíje může být klenutá, ladná, krátká, dlouhá. Hrdlo může být suché, vyniklé, s lalokem. Kohoutek může být vysoký, nízký, krátký, dlouhý, výrazný, nevýrazný. Hrudník může být hluboký, mělký, úzký, široký, klenutý, sudovitý, plochý, krátký, dlouhý. Předhrudí může být zepředu široké, úzké, dobře vyvinuté, dobře osvalené, hubené, vpadlé, ostré, oválné. Hřbet může být rovný, vyklenutý, pronesený, kapří, pevný, měkký, široký, úzký, krátký, dlouhý, spáditý, osvalený dobře nebo slabě.
Bedra mohou být dlouhá, krátká, pevná, měkká, klenutá, rovná, široká, úzká, dobře nebo volně vázaná se hřbetem. Záď může být rovná, šikmá, spáditá, strmá, dlouhá, krátká, široká, úzká, osvalená dobře nebo slabě. Ocas může být silný, mohutný, hrubý, jemný, slabý, dlouhý, krátký, nasazený vysoko, nízko, správně, špatné, nesený dolů rovně nebo se zakřivením, přetočený na záď, stočený na zádi, vzhůru nesený, kupírovaný (krátce nebo dlouze).
Břicho může být objemné, sudovité, volné, spuštěné, pevné, vtažené, jelení.
Slabiny mohou být pevné, plné, volné, vpadlé, vyplněné. Předkolení řasa může být výrazná, nevýrazná. Hrudní končetiny mohou být rovné, strmé, silné, slabé, pevné, jemné, zaúhlené dobře nebo vadně, osvalené dobře nebo slabě, jejich postoj může být korektní nebo nekorektní.
Plece mohou být krátké, dlouhé, šikmé, strmé, pevné, volné, lopatka může být zaúhlena správně, nesprávně. Rameno může být dlouhé, krátké, strmé, správně uložené, osvalené dobře nebo špatně. Loket může být pevný, volný, vybočený, vbočený, přilehlý.
Předloktí může být dlouhé, krátké, silné, slabé, rovné. Zápěstí může být silné, slabé, výrazné, nevýrazné. Záprstí může být dlouhé, krátké, pevné, měkké, strmé, sbíhavé, rozbíhavé, sevřené, rozevřené. Prsty hrudní končetiny mohou být pevné, volné, klenuté, ploché, rozevřené, sevřené. Tlapka může být pevná, měkká, malá, velká, plochá, klenutá, rozevřená, uzavřená, okrouhlá (kočičí), podlouhlá (zaječí), medvědí.
Našlápné polštářky mohou být vysoké, ploché, silné, slabé. Drápy mohou být silné, slabé, světlé, tmavé. Pánevní končetiny mohou být rovné, strmé. Hrbol kosti kyčelní může být výrazný, nevýrazný, znatelný, neznatelný. Hrbol kosti sedací může být výrazný, nevýrazný.
Stehno může být krátké, dlouhé, silné, slabé, slabě nebo silně osvalené, plné, hubené. Koleno může být silné, slabé, výrazné, nevýrazné, vybočené, vbočené.
Bérec může být dlouhý, krátký, silný, slabý, osvalený dobře nebo slabě, postavený strmě, šikmo. Hlezno může být silné, slabé, výrazné, nevýrazné, úzké, široké, vysoko nebo nízko od země. Nárt může být krátký, dlouhý, silný, slabý, kolmo postavený, podsunutý, předsunutý. Prsty pánevní končetiny, tlapka, našlápne polštářky a drápy jako na končetině hrudní. Osrstění může tvořit u plemen dlouhosrstých nebo hrubosrstých vous na konci čenichové partie, obočí nad očima, praporce na končetinách, kartáč na ocase.
KOSTRA I.
KOSTRA II.
KOSTRA III.
SVALOVÁ SOUSTAVA
Kosterní svaly. Rozlišujeme kožní svaly, svaly hlavy, trupu, hrudní končetiny a pánevní končetiny.
Ke svalům hlavy patří svaly okohybné, uchohybné, hltanové aj. (tzv. ústrojové), svaly lícní neboli mimické a žvýkací.
Svaly trupu se třídí takto: svaly uložené nad páteří (natahovači páteře), svaly uložené pod páteří (ohýbací páteře), svaly hrudní stěny, svaly břišní stěny, bránice (oddělující dutinu hrudní od dutiny břišní) a svaly ocasu. Ze svalů hrudní stěny jsou zvláště pro dýchání důležité svaly mezižeberní. Svaly břišní stěny jsou 4 ploché svaly, které fungují jako břišní lis. Svaly ocasu se dělí na vzpřimovače a schylovače (první jsou na svrchní, druhé na spodní straně ocasu).
Svaly hrudní končetiny se dělí na svaly připojující hrudní končetinu k trupu a k hlavě, svaly plece a svaly předloktí a záprstí. Svaly předloktí se člení na skupinu natahovačů a ohybačů.
Svaly pánevní končetiny se dělí na svaly bederní, pánevní, svaly stehenní a svaly bércové. Ty se dále člení na dvě skupiny: vpředu a zevně jsou uloženy ohybače hleznového kloubu a natahovače prstů, na zadní ploše jsou ohybače prstů a natahovače hleznového kloubu.
TRÁVICÍ ÚSTROJÍ I.
Stěna trávicí trubice je tvořena vnitřní slizniční vrstvou, nad níž je vrstva svalová. Ta je na povrchu kryta vazivem, případné hladkou útrobní pobřišnicí. Ve sliznici jsou drobné žlázky vyměšující hlen, který chrání stěnu trávicí trubice, a sekret, který potravu ředí a chemicky štěpí. K trávicí trubici se připojují svými vývody i samostatné velké žlázy, které vyměšují látky nezbytné k trávení - játra a slinivka břišní.
Ústní dutina ústí navenek ústní štěrbinou a dělí se na předsíň a vlastní dutinu ústní. Je ohraničena kostmi (tvrdým patrem a dolní čelistí) a měkkými stěnami. Po stranách tvoří tyto měkké části tváře, vpředu pysky. Do ústní dutiny ústí vývody slinných žláz. Svalovina tvořící tváře je zevně kryta kůží a uvnitř sliznicí. Strop ústní dutiny tvoří tvrdé patro (s kostěným podkladem), jehož pokračováním je měkké patro (pouze svalnaté). Spodina ústní dutiny má svalový podklad a je v ní uložen jazyk. Jazyk je svalnatý orgán, krytý sliznicí posetou bradavkami (papilami). Některé mají pouze funkci mechanickou (papily nitkovité), jiné jsou sídlem chuti (papily houbovité, lístkovité a hrazené).
V čelistech jsou zasazeny zuby. Chrup dospělého psa sestává ze 42 zubů (20 v horní a 22 v dolní čelisti). Zuby jsou rozlišené na řezáky, špičáky, zuby třenové a stoličky. V horní čelisti jsou v jedné polovině 3 řezáky, 1 špičák, 4 zuby třenové a 2 stoličky. V polovině dolní čelisti jsou 3 řezáky, 1 špičák, 4 zuby třenové a 3 stoličky. Čtvrtý zub třenový v horní čelisti a první stolička v čelisti dolní se nazývají trháky. Mléčný chrup štěněte je složen z 28 zubů. V jedné polovině horní i dolní čelisti je po 7 zubech: 3 řezáky, 1 špičák a 3 zuby třenové. Mléčný chrup se prořezává ve věku 3-6 týdnů, k výměně řezáků dochází ve věku 3-5 měsíců, k výměně špičáků ve věku 5-7 měsíců, k výměně zubů třenových (2.-4.) ve věku 5-6 měsíců. Stoličky se zakládají přímo jako zuby trvalé, prořezávají se ve věku 4-7 měsíců. První zub třenový se zakládá rovněž přímo jako zub trvalý.
Podle vzájemného postavení řezáků horní a dolní čelisti se rozeznává několik druhů skusu: skus nůžkový (řezáky horní čelisti přesahují těsně řezáky čelisti dolní), skus klešťový (řezáky horní čelisti nasedají hranami na hrany řezáků čelisti dolní), předkus dolní čelisti (řezáky horní čelisti se dotýkají zadní plochy řezáků dolní čelisti, případně je mezi řezáky větší mezera), podkus dolní čelisti (řezáky horní čelisti se nedotýkají svojí zadní plochou přední plochý řezáků dolnočelistních, mezi zuby je menší nebo větší mezera).
Zubní vzorec mléčného chrupu: | 3 1 3 |
(To znamená, že v polovině jedné čelisti jsou tři řezáky, jeden špičák a tři zuby třenové.)
Zubní vzorec trvalého chrupu: | 3 1 4 2 |
(To znamená, že v jedné polovině horní čelisti jsou tři řezáky, jeden špičák, čtyři zuby třenové a dvě stoličky, a v jedné polovině dolní čelisti jsou tři řezáky, jeden špičák, čtyři zuby třenové a tři stoličky.)
Přehled prořezávání a výměny zubů u psa
zuby | prořezávají se ve stáří | výměna ve stáří |
řezáky | 4-6 týdnů | 3-5 měsíců |
špičáky | 3-5 týdnů | 5-7 měsíců |
zuby třenové P1 | 4-5 měsíců | nevyměňují se |
zuby třenové P2-P4 | 5 týdnů | 5-6 měsíců |
stoličky M1 | 4-5 měsíců | nevyměňují se |
stoličky M2 | 5-6 měsíců | nevyměňují se |
stoličky M3 dole | 6-7 měsíců | nevyměňují se |
TRÁVICÍ ÚSTROJÍ II.
Z dutiny ústní jde potrava do hltanu, který je společnou cestou pro soustavu zažívací i dýchací (obě soustavy se zde kříží). Dělí se na nosohltan, ústní část a zadní část hltanu. Z hltanu pokračuje trávicí ústrojí jícnem. Ten prochází krkem a dutinou hrudní, proniká bránicí a vstupuje v dutině břišní do žaludku. Hlavní část trávicího ústrojí je uložena v břišní dutině. Žaludek je jednoduchý, jednokomorový, vakovitý, směrem k tenkému střevu se zužuje. Vstup jícnu do žaludku, zvaný česlový otvor, je nálevkovitý, a tak umožňuje psu snadné zvracení. Přechod žaludku do střeva uzavírá vrátník. Střevo je rourovité a dělí se na několik oddílů. Rozeznáváme tenké střevo a tlusté střevo, na tenkém střevě rozlišujeme dvanáctník (je hned za žaludkem, v pravé polovině těla), lačník (nejdelší část střeva, tvoří 6-8 kliček) a kyčelník (ústící do tlustého střeva), tlusté střevo sestává ze slepého střeva (tvoří dvě až čtyři krátké kličky), tračníku (má část vzestupnou, příčnou a sestupnou - podle uložení v břišní dutině) a konečníku (poslední úsek tlustého střeva), který vyúsťuje na tělní povrch řitním kanálem a otvorem. Do stran řitního otvoru vyúsťují drobnými otvůrky dva řitní váčky, plné aromatických žláz produkujících páchnoucí sekret. Do střeva vylučují své produkty dvě velké žlázy - játra a slinivka břišní. Játra vylučují žluč, napomáhající trávení tuků, slinivka břišní vylučuje vedle hormonů trávicí šťávy, napomáhající trávení bílkovin, sacharidů a tuků. Vývod jater (žlučovod) vyúsťuje společně s vývodem slinivky břišní do dvanáctníku, a to asi 2 - 5 cm za vrátníkem
DÝCHACÍ ÚSTROJÍ
Dýchací cesty jsou trubice vystlané sliznicí. Buňky tvořící tuto sliznici mají na svém povrchu (volném) jemné řasinky. Sliznice je zvlhčována sekretem drobných hlenových žlázek. Řasinky vyhánějí hlen se zachycenými nečistotami z dýchacích cest. Tak se vdechovaný vzduch čistí od mechanických nečistot. Kromě toho se při průchodu dýchacími cestami vdechovaný vzduch předehřívá. Dýchací cesty končí několikanásobně rozvětvenými průduškami, které navazují na dýchací kanálky v plicích. Ty jsou zakončeny plicními sklípky. Plicní sklípky jsou zakončené slepě, vystlané plochými buňkami (jednovrstevný dýchací epitel). Ke sklípkům a kanálkům přiléhá těsně hustá síť jemných cév (kapilár). Kyslík ze vzduchu prostupuje dýchacím epitelem a stěnou kapilár do krve, váže se na červené krevní barvivo (hemoglobin v červených krvinkách) a vytěsňuje kysličník uhličitý, který naopak prostupuje z krve do sklípků a dýchacích cest, odkud je vydechován.
Rozeznáváme horní cesty dýchací (nosní dutina a část hltanu) a dolní cesty dýchací (hrtan, průdušnice, průdušky). Dýchacím orgánem jsou plíce. Nosní dutina se otevírá na povrch těla nozdrami a vzadu přechází do nosohltanu dvěma otvory zvanými choany. Středem ji dělí rovná přepážka. V každé polovině nosní dutiny jsou tři spirálovitě zavinuté nosní skořepy. V zadní části dutiny nosní se nacházejí četné čichové skořepy. Nosní dutina je vystlána dýchací sliznicí s řasinkami a hlenovými žlázami a sliznicí čichovou. Čichová sliznice kryje především čichové skořepy a přilehlé úseky nosní přepážky. Je žlutohnědé barvy a je sídlem buněk pro vnímání čichových podnětů. Větřící ústrojí (dvě trubičky při spodním okraji přepážkové chrupavky) je v přední části dutiny nosní. Vzadu končí slepě, vpředu ústí do kanálku, který vede ze dna nosní dutiny na strop dutiny ústní, kde končí na řezákové bradavce (na patře, za řezáky). Vdechnutý vzduch se dostává přes hltan do hrtanu. Hrtan tvoří chrupavky hrtanové (příklopka, štítná chrupavka, konvicovité chrupavky a chrupavka prstenčitá) a obsahuje hlasové ústrojí. Za hrtanem následuje průdušnice, vyztužená chrupavčitými prstenci. V úrovni 6. mezižebří se průdušnice dělí v hrudní dutině na dvě hlavní průdušký (pravou a levou), které vstupují do plic. Pravá a levá plíce jsou vlastní dýchací orgány, uložené v hrudní dutině. Jsou rozděleny hlubokými zářezy na laloky. Jsou pružné, měkké, podle stupně překrvení světle až tmavě růžové barvy. Hrudní dutinu vystýlá pohrudnice, která tvoří dva pohrudničné vaky. Ty se uprostřed stěnami stýkají a vzniká tak přepážka zvaná středohrudí. Ve středohrudí prochází jícen, průdušnice, srdečnice (aorta) a autonomní nervy. Je zde uloženo srdce v osrdečníku a mízní uzliny hrudní dutiny.
MOČOVÉ ÚSTROJÍ
Z ledviny odchází moč vývodnými cestami močovými, jejichž stěny jsou tvořeny sliznicí a hladkou svalovinou. Vývodné cesty močové představují dvě ledvinné pánvičky, dva močovody, močový měchýř a močová trubice (samčí nebo samicí).
Ledviny jsou fazolovitého tvaru, červenohnědé barvy, zavěšené na stropě břišní dutiny, v úrovni prvních tří bederních obratlů. Pravá ledvina je posunuta více kupředu. Ledvina je trubičkovitá žláza. Trubičky (močové kanálky) začínají v ledvinné kůře z váčkovitého rozšíření - Baumanova pouzdra, do něhož se vchlipuje klubíčko tepenných vlásečnic. Baumanovo pouzdro a tepenné klubíčko tvoří dohromady ledvinné tělísko. Močový kanálek tvoří nejprve v kůře husté kličky, pak se napřimuje, probíhá do dřeně a odtud se vrací zpět do kůry, kde znovu vytváří husté kličky. Opět se napřimuje, spojuje se se sousedními kanálky ve vývody, které ústí na ledvinné bradavce, uložené v ledvinné pánvičce. Vývodné močové cesty začínají ledvinnými pánvičkami uloženými v ledvinné jamce, pokračují močovody, které vystupují z ledvinných pánviček a vedou moč do nepárového močového měchýře. Z něho vychází močová trubice, ústící u feny do poševní předsíně a u psa na vrcholu penisu.
POHLAVNÍ ÚSTROJÍ I.
Varle je párový orgán a skládá se ze stočených semenotvorných kanálků, v nichž vznikají a zrají samčí pohlavní buňky, spermie. Je oválného tvaru, uložené v mezinoží, v šourku. Vývodné kanálky vystupující z varlete tvoří základ nadvarlete, které je přirostlé k okraji varlete. Z nadvarlete vychází chámovod, který prochází tříselným kanálem do pánevní dutiny, kde ústí na semenném hrbolku do močové trubice, hned po jejím výstupu z močového měchýře. Od tohoto místa jsou vývodné cesty močové zároveň vývodnou cestou pohlavní. Zde obdává zevně močovou trubici prstencovitá prostata, jejíž sekret je součástí ejakulátu (chámu). Samčím kopulačním orgánem je penis (pyj), jehož podstatou je topořivé těleso. U psa je v topořivém tělese pyje kost, která umožňuje zavedení pyje do pochvy feny ještě dříve, než došlo k dokonalému ztopoření pyje. Topořivé těleso žaludu pyje vytváří několik centimetrů za vrcholem pyje uzlovité zduření, které zbytní až po zasunutí pyje do pochvy feny a vyvolává jev, známý při kopulaci jako „svázání". Neztopořený penis je zasunut v předkožce, která ční ze spodní břišní stěny na zřetelné kožní řase a skrývá volnou část pyje. Kůže předkožky navazuje dozadu do mezinoží na hladkou, lesklou a málo ochlupenou kůži šourku. Při pohlavním podráždění se otevřou tepny přivádějící krev do topořivého tělesa penisu a silným překrvením dutinek v topořivém tělese je vyvolán tlak na pevný vazivový obal penisu, což vyvolává jeho ztuhnutí.
Varle funguje též jako žláza s vnitřní sekrecí. Vylučuje samčí pohlavní hormon, který podmiňuje typický samčí výraz (sekundární pohlavní znaky samce, samčí chování).
POHLAVNÍ ÚSTROJÍ II.
Vaječník je párový podélně oválný útvar 1-2 cm dlouhý. Z povrchově uloženého zárodečného epitelu vaječníku vznikají a dozrávají samičí pohlavní buňky - vajíčka, která se periodicky (v době říje) uvolňují a pronikají do vejcovodů, případně do dělohy. Vejcovod je 5-10 cm dlouhá trubička, která začíná nálevkovitým rozšířením, jež lne k povrchu vaječníku a usnadňuje tak proniknutí vajíčka do vejcovodu. Vejcovod navazuje na děložní roh. Děloha je u feny dvojrohá. Má déložní tělo a pravý a levý děložní roh. Děložní rohy jsou tenké. Tělo je krátké a vzadu uzavřeno děložním krčkem, který vyčnívá jako děložní čípek do pochvy. Děloha má silnou svalovou a slizniční stěnu. Ze sliznice je v prvních fázích březosti vyživován zárodek a svalovina děložní stěny se účastní při vypuzování plodu za porodu. Pochva je rozdělena vyústěním samičí močové trubice na přední část, vlastní (kopulační) pochvu a zadní část, poševní předsíň. Poševní předsíň je společnou vývodnou cestou pohlavní a močovou a je zakončena vulvou. Stydkou štěrbinu vulvy ohraničují po stranách valovité stydké pysky. Ve spodní části stydké štěrbiny vulvy je poštěváček.
Samičí pohlavní ústrojí vytváří samičí pohlavní buňky (vajíčka), umožňuje jejich oplození a skýtá vhodné prostředí a výživu zárodku. V době říje bývají při kopulaci a svázání vpraveny samčí pohlavní buňky (spermie) do pochvy. Spermie pronikají děložním krčkem (který je fyziologický otevřen pouze v době říje a při porodu) do dělohy a vejcovodů. Zde se setkávají s vajíčky a právě ve vejcovodu dochází k oplození. Oplozené vajíčko (zygota) proniká vejcovodem do dělohy, kde se uhnízdí ve sliznici, vznikají zde i plodové obaly a vyvíjí se plod. Spojením plodových obalů a děložní stěny vznikne placenta. Plod je vyživován prostřednictvím krevního oběhu placenty (ta zprostředkovává přenos výživných látek a výměnu plynů z krve děložní stěny matky). Po dovršení 60-66 dnů březosti je při porodu plod vypuzen z těla matky jako novorozenec. Vaječníky, vejcovody i děloha jsou zavěšeny v břišní a pánevní dutině na pružných závěsech. Plody bývají v době březosti uloženy především v děložních rozích.
Vaječníky jsou též žlázy s vnitřní sekrecí. Vylučují samičí pohlavní hormon, který ovlivňuje vývoj dělohy a typické samičí znaky (sekundární pohlavní znaky). Na vaječnících se objevují v době mezi říjemi a zvláště v době březosti oválné vyvýšeniny, žlutá tělíska, která vylučují hormon, jež zajišťuje zdárný průběh březosti a ovlivňuje rozvoj mléčné žlázy.
KREVNÍ A MÍZNÍ ÚSTROJÍ
Krev je nejdůležitější složka vnitřního prostředí organismu. Skládá se z plasmy (tekuté složky), červených a bílých krvinek (buněčné elementy) a krevních destiček. Červené krvinky jsou bezjaderné buňky, které zajišťují přenos kyslíku do krve při dýchání a jeho transport do tkání. Bílé krvinky jsou jaderné buňky, které mají schopnost pohlcovat mikroby a tvořit obranné látky proti infekci (protilátky). Krevní destičky mají důležitou úlohu při srážení krve. Krev představuje 7-8 % tělesné hmotnosti jedince. Koluje v krevních cévách, které rozdělujeme na tepny (vedou krev ze srdce do orgánů), žíly (vedou krev z orgánů směrem k srdci a bývají opatřeny chlopněmi) a krevní kapiláry (mají tenkou stěnu a tvoří spojovací siť mezi tepnami a žílami). Krev zajišťuje transport kyslíku, živin a zplodin výměny látkové mezi buňkami tkání organismu.
Míza obsahuje též plasmu (tvoří se z krevní plasmy jako tkáňový mok) a buněčné elementy (shodné s krví - červené krvinky se v míze vyskytují ojediněle). Vzniká v mezibuněčných prostorech tkání jako tkáňový mok. Ten je obohacen v mízních orgánech o buněčné elementy a stává se tak mízou. Míza, která vzniká v oblasti zažívacího traktu obsahuje vstřebané rozštěpené zbytky z potravy a má bělavé zabarvení. Nazývá se chylus.
Krevní oběhová soustava slouží rozvodu krve po celém těle. Jejím posláním je sjednocování různých orgánových soustav v jednotný organický celek. Soustava pozůstává ze srdce, uloženého v hrudní dutině, a trubicovitých cév. Srdce funguje jako pumpa, jež udržuje krev v krevním řečišti pod tlakem v pohybu. Je uloženo v hrudní dutině, v pevném obalu zvaném osrdečník. Jeho základna směřuje nahoru a dopředu, hrot dolů a dozadu. Je ve spodní polovině hrudní dutiny, posunuto poněkud vlevo. Svislou svalovou přepážkou je rozděleno na pravou a levou polovinu. Každá polovina je rozdělena na menší předsíň a větší komoru. Komory od předsíní oddělují vazivové prstence (v jejich středu jsou předsíňokomorové otvory vybavené chlopněmi). Rytmickým smršťováním srdce je krev udržována v neustálém koloběhu. Levá komora žene krev do celého těla, pravá komora pouze do oběhu plicního. Do pravé předsíně vstupují dvě duté žíly: zadní přivádí odkysličenou krev z beder, ledvin, břišní stěny a z pánevních končetin, přední dutá žíla vede krev z hrudních končetin, hrudníku a orgánů krku a hlavy. Kromě toho se do ní vlévají konečné mízovody. Do levé předsíně vstupuje 5-8 plicních žil, které přivádějí z plic okysličenou krev. Po vehnání krve z předsíní do komor (systola předsíní a zároveň diastola komor) je krev hnána do srdečnice (aorty) a plicního kmene. Srdeční frekvence u zdravého klidného velkého psa činí 66-80 tepů za minutu, u malého psa 80-120 tepů za minutu.
Rozlišujeme malý krevní oběh, velký krevní oběh a portální oběh. Malý krevní oběh začíná v pravé srdeční komoře, odkud jde krev plicním kmenem do plic. Zde se okysličuje a vrací se plicními žílami do levé srdeční předsíně. Velký krevní oběh začíná v levé srdeční komoře, kam vtéká okysličená krev z levé předsíně. Odtud odtéká okysličená krev srdečnicí (aortou) pod tlakem do celého těla. Do pravé srdeční předsíně se odkysličená krev vrací z přední části těla přední dutou žílou a ze zadní části těla zadní dutou žílou. Portální krevní oběh vede krev bohatou živinami vstřebanými v trávicím traktu do jater. Z jater jde krev obohacená živinami a látkami nezbytnými pro růst nových buněk a tkání, uvolněnými z jaterních buněk, jaterními žílami do zadní duté žíly a dále zpět do pravé předsíně. Takto přichází živiny do velkého oběhu a jsou rozváděny ke všem orgánům a tkáním. Mízní oběhová soustava je úzce spjata s krevními oběhy. Tvoří ji mízní cévy a mízní orgány. Začíná v mezibuněčných prostorách tkání jako mízní kapiláry, které vyplňuje tkáňový mok podobný krevní plasmě. Tyto vlásečnice se spojují v mízní cévy, které ústí do oblastních mízních uzlin jako přívodné míznice. Z mízních uzlin vystupují vývodné miznice, které se slévají v mízovody. V břišní dutině se slévají mízovody ze zadní části trupu a pánevních končetin a útrobní mízovody do mízní cisterny a z ní odtéká míza mízovodem do žilného oběhu. Z oblasti hlavy, krku a hrudních končetin odvádějí mízu mízovody uložené v průběhu průdušnice opět do žilného oběhu.
Mízní orgány jsou mízní uzliny, brzlík, mandle, rozptýlené mízní uzlíky a slezina. Mízní uzliny (okrskové či orgánové) jsou shluky mízní tkáně, do nichž se sbírá míza z orgánů či částí orgánů. Jsou různé velikosti (hrachu až holubího vejce). Slouží k biologické filtraci mízy a ochraně organismu před infekcí. Je celá řada okrskových a orgánových mízních uzlin. Na živém psu jsou hmatné mízní uzliny spodní čelisti, povrchové krční mízní uzliny, podkolenní mízní uzliny a další. Při onemocnění příslušné krajiny jsou mízní uzliny zvětšené a na pohmat bolestivé. Brzlík je popsán v kapitole Žlázy s vnitřní sekrecí. Jeho funkce je v mízní soustavě důležitá, a to především v raném věku - má význam pro obranyschopnost organismu proti infekci. Mandle jsou umístěny v ústní dutině v patrových obloucích. Jsou to protáhlé, asi 1 -2 cm dlouhé útvary, skryté pod slizniční řasou, takže se na živém zvířeti těžko vyšetřují. Slouží jako zábrany pro vstup infekce do zažívacího či dýchacího ústrojí. Roztroušené mízní uzlíky jsou především ve sliznici dýchacích a zažívacích orgánů, ale i v tkáních dalších. Zajišťují obranyschopnost organismu proti infekci. Uvolněné buňky z těchto mízních orgánů ničí mikroorganismy. Slezina je plochá, protáhlá, má karmínově červenou barvu. Je uložena v břišní dutině na levé straně, přiléhá k žaludku. Vznikají v ní buněčné elementy krve a opotřebované krvinky zde zanikají. Je důležitým orgánem tvorby protilátek. Slouží též jako rezervoár krve
ŽLÁZY S VNITŘNÍ SEKRECÍ
Štítná žláza je podélně oválného tvaru, uložena za hrtanem po stranách průdušnice. Hormony ovlivňuje intenzitu látkové výměny. Příštítné žlázy jsou vrostlé v předním pólu štítné žlázy, jsou velmi malé a pro život organismu nezbytné. Regulují látkovou výměnu v těle. Nadledvinky jsou tvaru protáhlého, uložené při předním pólu ledvin. Kůra (vrchní vrstva) vylučuje hormony, které řídí výměnu látkovou (poruchy růstu, svalové činnosti a trávení). Dřeň nadledvinek vylučuje hormon, který zrychluje srdeční činnost, zvyšuje krevní tlak, zpomaluje dech a činnost zažívacích orgánů. Slinivka břišní je žláza s vnější sekrecí (vylučuje trávicí šťávy vývodem do dvanáctníku) a zároveň vylučuje hormony, které pronikají přímo do krve a ovlivňují hladinu cukru (glukózy) v krvi. Porucha vnitřně sekretorické složky vyvolává cukrovku. Pohlavní žlázy - samčí varlata, samičí vaječníky, i hormony, které vylučují, byly popsány v kapitole Pohlavní ústrojí. Placenta vylučuje hormon, který ovlivňuje zdárný průběh porodu. Brzlík řadíme k orgánům mízní soustavy. Je uložen před srdcem ve středohrudí. V raném věku vylučuje hormony podporující růst organismu mláděte. V průběhu dospívání brzlík postupné zaniká. Hypofýza má oválný tvar. Je uložena na spodině lebeční dutiny a je spojena stopkou s mozkem. Skládá se z části žlaznaté a z části nervové. Vylučuje růstový hormon, který ovlivňuje celkový růst organismu. Dále vylučuje hormony ovlivňující činnost štítné žlázy, nadledvinek, pohlavních žláz a mléčné žlázy. Ovlivňuje též regulaci obsahu vody v těle a činnost děložního svalstva při porodu. Epifýza je sevřena mozkovými polokoulemi. Dosahuje tvaru a velikosti ječ-menného zrna. Její hormon řídí činnost nadledvinek a sexuální dospívání.
NERVOVÁ SOUSTAVA
Od receptorů vedou nervové vzruchy dostředivé neurony do příslušného nervového ústředí (mícha, mozek). Zde se dostředivé neurony zapojují přes další neurony na neurony odstředivé, které vedou vzruchy k výkonnému orgánu (např. svalu). l když po stránce funkční tvoří nervová soustava jednotný celek, dělíme ji z funkčního hlediska na nervstvo ústřední (centrální) a nervstvo obvodové (periferní) a nervstvo autonomní. Jak v ústředním, tak i v obvodovém nervstvu rozlišujeme nervy somatické (řídí vůlí ovladatelné funkce) a nervy vegetativní, autonomní (řídí funkce, které se nepromítají do vědomí jedince). Centrální nervstvo zastupuje mozek uložený v lebeční dutině a mícha uložená v páteřním kanálu. Nedílnou součástí ústředního nervstva po stránce funkční je nervstvo obvodové. Mozek je rozdělen na pět částí: přední mozek, mezimozek, střední mozek, mozeček a prodloužená mícha. Mozek tvoří šedá hmota, kde převažují nervové buňky tvořící centra, jádra mozkových nervů a jádra přepínací, a bílá hmota, která obsahuje především nervová vlákna tvořící mozkové dráhy, jež spojují centra s míchou či periferními receptory a efektory. Důležitá část mozku je kůra předního mozku, kde jsou uložena centra zraková (v týlní části mozku), sluchová a chuťová (ve spánkové části), motorická (pohybová - v čelní části) a kožní citlivosti (v temenní části). Čichové centrum je na spodině předního mozku v čichovém laloku. Středem mozku prochází soustava dutin - čtyři mozkové komory. Na spodině mozku vychází 12 párů mozkových nervů: 1. čichový nerv (končí v nosní dutině), 2. zrakový nerv (vede vzruchy ze sítnice do oční koule), 3. okohybný nerv (inervuje okohybné svaly a svaly pro akomodaci oka), 4. kladkový nerv (inervuje jeden z okohybných svalů), 5. trojklanný nerv (inervuje citně zuby horní i dolní čelisti, sliznici nosní a ústní dutiny, sliznici převážné části jazyka, dále kůži na hlavě, oční víčka, pysky, čenich a ovládá motoriku žvýkacích svalů), 6. odtahovací nerv (inervuje jeden z okohybných svalů), 7. lícní nerv (inervuje mimickou svalovinu obličeje a slinné žlázy), 8. sluchově rovnovážný nerv (vede sluchové vzruchy a vzruchy z kinetického a statického ústrojí vnitřního ucha do mozku), 9. jazykohltanový nerv (inervuje slinné žlázy a kořen jazyka a hltan), 10. bloudivý nerv (inervuje hltan, hrtan, vede parasympatická vlákna pro srdce, plíce, trávicí trubice a ledviny), 11. přídatný nerv (inervuje povrchové krční svaly), 12. podjazyčný nerv (inervuje svalovinu jazyka).
Páteřní mícha se dělí na jednotlivé úseky podle páteře, kterou prochází - krční, hrudní, bederní, křížovou. Zde páteřní mícha končí kuželovitým hrotem. Do zadní části těla jde množství bederních a křížových míšních nervů, které tvoří tzv. koňský ohon. Z míchy vybíhají míšní nervy. Do horních míšních rohů vstupují horní kořeny míšních nervů opatřené přepínací uzlinou, obsahující dostředivé (sensitivní, citné) dráhy. Ze spodních míšních rohů vystupují dolní kořeny míšních nervů, obsahující odstředivé (motorické a sekretorické) dráhy. Spojením obou kořenů vzniká míšní nerv, který opouští míšní kanál meziobratlovým otvorem a hned se dělí na horní a spodní větev (obě větve obsahují jak dráhy dostředivé, tak odstředivé - jsou tedy smíšené). Horní větve inervují vše to, co leží nad páteří, dolní vše to, co je pod páteří. Tyto spodní větve inervují i hrudní a pánevní končetiny. Protože zde je inervace zvláště bohatá, nachází se na hranici mezi míchou krční a hrudní a na míše bederní nápadné zesílení. Spodní větve míšních nervů zde odstupujících tvoří složité pleteně. Výrazná je pažní pleteň, která vydává řadu nervů pro hrudní končetinu. Vzniká zde též pravý a levý bráničný nerv. Další výrazné zesílení je v úrovni bederní míchy. Potom se mícha v křížové části kuželovitě zužuje v hrot. Z bederního zesílení a z konečného úseku míchy vzniká řada míšních nervů, které tvoří tzv. koňský ohon. Zde vzniká bederní a křížová pleteň pro pánevní končetinu. Středem míchy prochází centrální kanálek. Je v šedé hmotě, která je na příčném řezu ve tvaru písmene H, tvoříc tak horní a dolní míšní rohy. Šedá hmota představuje centra sensitivních (horní část) a motorických (dolní část) buněk periferních nervů. V hrudní a bederní míše jsou buňky nervových vláken sympatických. Šedou hmotu obdává bílá hmota (svazky nervových vláken), tvořící zde míšní dráhy.
Obaly mozku a míchy chrání centrální svalstvo před nepřízivými vlivy. Zevně je tuhá plena, pod ní pavučnice a na nervové tkáni měkká plena.
Vegetativní (autonomní) nervy dělíme na sympatikus a parasympatikus. Nervové dráhy (vlákna) vycházejí z nervových buněk uložených v centrálním nervstvu. Sympatikus má ústřední buňky (nervová jádra) v postranních úsecích střední části šedé hmoty hrudní a bederní míchy. Nervová vlákna navazují na nervové uzly, uložené podél celé páteře a z nich vycházejí sympatické nervové dráhy do všech orgánů. Parasympatikus má ústřední buněčná jádra uložena v prodloužené míše a středním mozku a další křížové části míchy. K orgánům pronikají parasympatická vlákna prostřednictvím mozkových nervů (3., 7., 9. a 10.) a k orgánům v pánvi jako pánevní nerv. Vegetativní nervy inervují hladkou svalovinu stěn orgánů, cév, plic, srdce, slinné žlázy, močové a pohlavní ústrojí a žlázy s vnitřní sekrecí. Funkční projevy sympatiku a parasympatiku jsou často protichůdnéreceptorů
SMYSLOVÁ ÚSTROJÍ
Zrakové ústrojí je specializováno na přijímání světelných podnětů. Sestává z vlastního zrakového orgánu a přídatných orgánů. Orgánem zraku je oční koule. Její stěna je třívrstevná. Zevní vrstva je vazivová, vzadu neprůhledná bělima, v přední části průhledná rohovka. Pod vazivovou vrstou je uložena střední vrstva bohatá na cévy. Dělí se na cévnatku, uloženou v zadní polovině oční koule, řasnaté těleso a duhovku, obojí uložené v přední polokouli. Na řasnatém tělese je upevněna čočka. Duhovka se oddaluje od zevní vrstvy a ční do oční koule jako clona ve fotoaparátu. Uprostřed má otvor, zornici. V řasnatém tělese i v duhovce jsou hladké svaly, které ovlivňují tvar čočky a velikost zornice při akomodaci (přizpůsobení) oka pro vidění na blízko a na dálku, za světla a za šera. Svaly jsou ovládány vegetativními nervy. (Při vzteklině bývá tento proces narušen.) V cévnatce (v zadní polokouli oční) se nachází lesklé reflexní políčko, které odráží světelné paprsky zpět z oční koule, což je nápadné zvláště za šera. Vyvolává jev zvaný „svícení očima" a umožňuje tak dvojí dráždění sítnice, a tím i lepší vidění za šera. Nejhlubší vrstvou stěny oční koule je sítnice s vlastním vnímavým ústrojím (receptorem) zrakového orgánu - čípky (rozlišují barvy) a tyčinkami (rozlišují světlo a stín - černobílé vidění). Vnitřek oční koule vyplňuje rosolovitý sklivec, před nímž je čočka. Před čočkou jsou oční komory vyplněné tekutým komorovým mokem. Vzruchy vznikají podrážděním sítnice světelnými paprsky a jsou zrakovým nervem vedeny do týlní oblasti mozkové kůry. Přídatné orgány jsou okohybné svaly, jež pohybují oční koulí, slzné ústrojí, které představuje slzná žláza (vylučuje vodnatou tekutinu, slzy, jež jsou odváděny slzovodem do nosní dutiny), oční víčka (horní, dolní a třetí víčko) a spojivka, pokrývající vnitřní plochu víček a přední část bělimy. Na okraji víček jsou mazové žlázy, které zabraňují vytékání slz ze spojivkového vaku.
Sluchové ústrojí je anatomicky spojeno s ústrojím rovnovážným a pohybovým. Tato ústrojí jsou uložena ve skalní části spánkové kosti. Sluchové ústrojí dělíme na zevní ucho, střední ucho a vnitřní ucho. Zevní ucho je tvořeno ušním boltcem a vnějším zvukovodem, který je zakončen bubínkem. Blanitý bubínek odděluje zevní ucho od středního. V dutině středního ucha jsou uloženy čtyři sluchové kůstky - kladívko, kovadlinka, čočkovitá kůstka a třmínek. Nárazem zvukových vln na bubínek se blána rozkmitá a rozechvěje sluchové kůstky. Ty přenášejí chvění na tekutinu ve vnitřním uchu. Zde je vlastní ústrojí sluchu, Cortiho orgán, rovnovážné ústrojí a ústrojí pohybové (statický a kinetický receptor). Sluchové ústrojí je v hlemýždi, ústrojí rovnovážné a pohybové se nachází ve třech polokruhovitých chodbičkách a dvou váčcích blanitého ústrojí vnitřního ucha. Buňky sluchového receptoru reagují rezonancí na chvění rozkmitané tekutiny ve vnitřním uchu, a tak vzniká vzruch přenášený nervovými dráhami do spánkové oblasti mozkové kůry. Buňky pohybového receptoru, uložené v polokruhovitých chodbičkách, reagují na podráždění vyvolané pohybem hlavy. V rovnovážném receptoru jsou drobné krystalky nerostných solí, které v důsledku zemské tíže, tlakem a změnou zemské tíže vyvolávají podráždění buněk rovnovážného receptoru a vzruchy takto vzniklé jsou odváděny do mozečku.
Čichové ústrojí je lokalizováno v nosní dutině ve sliznici na čichových skořepách a přilehlých úsecích nosní přepážky. U psa je čich zvláště dobře vyvinut a čichová sliznice u německého ovčáka zaujímá plochu 150-170 cm2. Čichová sliznice obsahuje speciální čichové buňky, které reagují na chemické látky rozpuštěné v sekretech žláz nosní sliznice (chemoreceptor). Tyto buňky předávají vzruchy do čichového laloku mozku (spodní a přední část mozku).
Chuťové ústrojí je schopno zachytit chuťové podráždění. Receptorem jsou chuťové buňky uložené především v chuťových papilách celé délky jazyka (houbovité, hrazené a listovité papily) a v ústní části hltanu.
Orgány povrchové a hluboké citlivosti zahrnují volná nervová zakončení a různá speciální tělíska pro vnímání bolestivosti, tlaku, chladu a tepla. Orgány jsou rozloženy především v kůži (čím jsou koncentrovanější, tím větší, kvalitnější je citlivost), dále ve svalstvu, pojivových tkáních, okostici a ve stěně všech ústrojí. Zvlášť koncentrovaná jsou nervová zakončení v okolí hmatových chlupů v kůži. Orgány povrchové a hluboké citlivosti zachycují podráždění z vnějšího i vnitřního prostředí organismu a navozují jeho specifické reakce. Umožňují tak bezprostředně styk organismu s prostředím.
KŮŽE
Kůže psa je poměrně tenká a jemná. Nejsilnější je na hřbetě a na svrchní straně krku. Po stranách krku, před kolenním kloubem a v meziprstí tvoří kožní řasy. Tukové polštáře jsou v podkoží téměř po celém těle, u přetučnělých psů tvoří více méně souvislý tukový polštář. V kůži se nacházejí mazové žlázy a pachové žlázy, roztroušené nebo tvořící samostatné útvary - řitní nebo ocasní orgán a řitní žlázy a předkožkové žlázy. Řitní váčky leží pod kořenem ocasu a mají vývod na vnitřním okraji řitního otvoru. Je třeba čas od času je mechanicky vyprázdnit. Ocasní orgán představuje shluk pachových žláz, uložený na hřbetě ocasu v úrovni 8.-9. ocasního obratle. Není plně vyvinut u všech jedinců. Řitní žlázy jsou rovněž pachové žlázy a jsou roztroušené v kůži kolem řitního otvoru. Předkožkové žlázy jsou uloženy v předkožce. Všechny tyto pachové žlázy hrají důležitou úlohu ve vzájemných vztazích zvířat, pro identifikaci jedince či partnera při paření (známé očichávání podocasní krajiny u psů).
Potní žlázy jsou pouze na nášlapných polštářcích končetin.
Souborem změněných kožních žláz jsou mléčné žlázy. U psa jsou rozložené ve dvou podélných lištách na spodní (břišní) straně trupu. Na každé straně je jich 4-6. V každé mléčné žláze je 10-15 žlázových složek s 10-15 strukovými vývody na vrcholu struku. Struky jsou stopkaté a podle plemenné příslušnosti různě protáhlé a velké.
Chlupy psa jsou různě dlouhé, uspořádané do svazků. V každém svazku je jeden chlup větší (krycí) a několik chlupů menších (chlupy podsady). Hmatové chlupy jsou silné a dlouhé, zvlášť soustředěné v okolí očních víček a ústní štěrbiny, kde jsou nejvýraznější. Chlupy jsou u jednotlivých plemen rozdílně uspořádány a tvoří např. na ocase prapor, na předloktí a bérci kalhotky apod.
Chodidlové polštáře rozlišujeme na prstní, záprstní a zápěstní. Jsou to útvary oválného tvaru, které podkládají články prstů a kosti záprstí a zápěstí. Jsou tvořeny zbytnělou kůží a podkožím. Zrohovatělá vrstva má bradavkovitý vzhled. Jsou v nich uloženy potní žlázy. Pes došlapuje na prstní polštáře všech čtyř hlavních prstů a na záprstní polštář. Malý prstní polštář prvního prstu a zápěstní polštář se při chůzi s podložkou nestýkají. Drápy tvoří zakončení prstů. Podkladem je drápová kost (tj. poslední článek prstu). Kost je povlečena zvláště modifikovanou škárou, na které je zárodečná vrstva pokožky velmi aktivní v růstu a tvoří silnou zrohovatělou vrstvu. Tato zrohovatělá vrstva je uzpůsobena do rohového pouzdra drápu. Rohové pouzdro drápu má nahoru obrácenou rohovou stěnu a k podložce přivrácené rohové chodidlo, sevřené mezi okraji rohové stěny. Rohová stěna vyrůstá z lůžka drápu, které je při kořenu drápu pod drápovou kožní řasou. Rohové pouzdro drápu často na hrotu přerůstá a vyžaduje úpravu. Směr řezů při úpravě drápu je třeba přizpůsobit anatomické stavbě drápu, aby nedošlo k jeho poranění.
Kostra je opornou složku pohybového aparátu, a tím pevnou schránku pro řady orgánů. Kosterní soustava pozůstává z kostí, chrupavek a jejich spojů. Kost je samostatný orgán, tvořený kostní tkání. Rozeznáváme kostní tkáň hutnou (kompaktní) a houbovitou (spongiózní). Na povrchu kryje kost okostice. Dutiny v kostech vyplňuje kostní dřeň. Do kostí vstupují cévy a nervy.
Podle tvaru rozlišujeme kosti dlouhé, kosti ploché a kosti krátké. Mezi sebou jsou kosti spojeny buď vmezeřenou tkání (kterou může být vazivo, chrupavka nebo kost) nebo kloubně (kosti se stýkají plochami pokrytými chrupavkou, zvlhčovanou na povrchu tzv. kloubním tihem). Kloub je na povrchu kryt vazivovým kloubním pouzdrem. Kloubní plochy udržuje ve stálém dotyku přilnavost kloubního tihu, atmosférický tlak, samo kloubní pouzdro a vazy. Rozeznáváme klouby kulovité (příkladem může být kyčelní kloub), klouby hrbolové (kloub hlavový), klouby ploché (klouby výběžků obratlů) a klouby tuhé (spojení kosti křížové a kostí pánevních).
Kostra se dělí na kostru trupu, kostru hlavy a kostru končetin.
Kostru trupu tvoří páteř složená z obratlů, žebra a hrudní kost. Páteř se skládá z několika oddílů: krční (7 obratlů, první dva jsou tvarové odlišné - nosič a čepovec), hrudní (13 obratlů, k nimž se připojuje 13 párů žeber), bederní (7 obratlů), křížové obratle (jsou 3 a srůstají v křížovou kost) a ocasní (20 - 23). Jednotlivé obratle spojují meziobratlové ploténky (chrupavčité) a meziobratlové klouby. Hrudní obratle, žebra a hrudní kost tvoří hrudní koš. Žebra rozeznáváme pravá (připojují se kloubně prostřednictvím žeberní chrupavky přímo ke kosti hrudní, je jich 9 párů) a nepravá (jejich žeberní chrupavky se spojují v žeberní oblouk, jsou jich 4 páry). Hrudní kost je složena z 8 článků, spojených chrupavčitými ploténkami, které ve stáří zkostnatí.
Lebka se dělí na mozkovnu a obličejovou část.
Mozkovna ohraničuje lebeční dutinu a tvoří ji kosti párové a nepárové. Z nepárových kostí to je na spodině lebeční klínová kost a čichová kost (čichová kost odděluje lebeční dutinu od dutiny nosní) a týlní kost. Ty doplňuje v klenbě lebeční dutiny mezitemenní kost. Klenbu lebeční dutiny tvoří ještě kosti párové - kosti temenní, kosti čelní a po stranách kosti spánkové.
Obličejovou část tvoří obličejové kosti ohraničující dutinu ústní a nosní. K nepárovým obličejovým kostem patří spodní čelist a na spodině dutiny nosní kost radličná. K párovým obličejovým kostem se počítají horní čelisti, kosti řezákové, kosti nosní, kosti slzní, kosti jařmové, kosti patrové, křídlaté a v nosní dutině skořepy. Na spodině ústní dutiny se nachází jazylka, která tvoří oporu pro jazyk, okolní jazylkové svaly a upevňuje hrtan.
Nosní dutina má strop tvořený čelními kostmi, nosními kostmi, výběžky kostí řezákových a horních čelistí. Její spodinu tvoří tvrdé patro (jež současně tvoří strop ústní dutiny). Tvrdé patro je tvořeno patrovými výběžky kostí řezákových, patrovými výběžky horních čelistí a kostmi patrovými. Svislou chrupavčitou přepážkou je nosní dutina rozdělena na dvě poloviny. Spodním okrajem zapadá tato přepážka mezi obě křídla kosti radličné. Uvnitř dutiny nosní jsou uloženy nosní skořepy (horní, střední a dolní). Horní a střední nosní skořepy jsou tvořeny kornoutovitým výběžkem čichové kosti, dolní nosní skořepa odstupuje od vnitřní plochy horní čelisti a dělí se na dvě lamely (jedna z nich je zavinutá vzhůru, druhá dolů). V kostech ohraničujících nosní dutinu jsou vedlejší nosní dutiny. Jsou vyvinuté v kostech čelních a v horních čelistech. Z kosti čichové vybíhají tenké kostěné lamely, které se kornoutovitě zavíjejí a tvoří čichové bludiště.
Lebeční kosti jsou vzájemně spojeny v lebečních švech (ploché kosti), chrupavčitými sponami (kosti lebeční spodiny) a kloubně (spojení spodní čelisti se spánkovou kostí v kloubu čelistním).
